Česká vláda na křižovatce mezi zpátečnickou politikou minulosti...

a udržitelnou politikou budoucnosti. Způsob, jakým se česká vláda postaví k otázce prolomení či neprolomení limitů těžby v Ústeckém kraji, napoví mnohé o jejích skutečných kvalitách a budoucím směřování České republiky. Pokud rozhodne o prolomení limitů, dá tím jasně najevo, že zabředla do krátkozrakého způsobu politiky, která neřeší příčiny problémů, ale pouze krátkodobě hasí jejich následky ve snaze zavděčit se v daný okamžik voličům.

I když zúčastněné strany při vyjednávání o prolomení limitů, jimiž jsou na jedné straně vláda a na druhé straně těžaři a odbory, hovoří o několika možných variantách řešení situace v Ústeckém kraji, existují ve skutečnosti jenom dvě varianty řešení problému – první z nich je zachovat limity na těžbu a již ji dále nerozšiřovat, druhou je prolomit tyto limity a pokračovat v těžbě na dalších územích kraje. Volba mezi oběma variantami je volbou mezi udržitelným rozvojem a koncepčním řešením situace v regionu na jedné straně a nic neřešícím odsouváním problémů s nezaměstnaností a nedostatkem pracovních míst do budoucna na straně druhé.

Co konkrétně by přinesla druhá varianta, tedy prolomení limitů? Z krátkodobého hlediska by znamenala zachování nezanedbatelného počtu pracovních míst a další zdroje příjmů pro těžařské společnosti. A k tomu údajně nezbytně nutné energetické zdroje potřebné pro výrobu tepla a elektřiny. Budiž. Co ale přinese tato varianta z dlouhodobého hlediska? Především naprosto zdevastovanou krajinu, která bude další těžbou zničena, a také likvidaci domovů celé řady lidí v Horním Jiřetíně, případně v dalších obcích. Dlužno dodat, že devastace krajiny bude znamenat také devastaci půdy, která by se jinak dala využít v zemědělství a mohla poskytovat obyvatelům kraje potraviny po mnoho desítek let. Výsledkem další těžby bude pouze měsíční krajina bez života, která bude poté, co se vytěží všechno uhlí, zcela bez užitku.

Podívejme se nyní na to, co bude znamenat varianta zachování limitů. Z krátkodobého hlediska přinese pravděpodobně ztrátu zaměstnání pro značný počet lidí a omezení zdrojů pro těžaře. Z dlouhodobého hlediska přinese především zachování dosud nezničené krajiny a tím i zemědělské půdy (včetně menších pozemků vhodných pro drobné hospodářství, které umožní obyvatelům kraje pěstovat své vlastní potraviny). Především ale tato varianta přinese zavádění alternativních zdrojů energie a tepla v kraji, které jsou mnohem šetrnější k životnímu prostředí než tepelné elektrárny (např. zateplování domů, solární energie, jaderná energie apod.). A co je ještě důležitější, zachování limitů bude pro obyvatele kraje podnětem pro hledání nových podnikatelských příležitostí a způsobů obživy. Budou zkrátka muset hledat jinou možnost živobytí než je důlní těžba. Fakt je totiž ten, že k tomu bude muset v budoucnu dojít tak jako tak. Ložiska hnědého uhlí totiž nejsou nevyčerpatelná (jak jasně ukazuje nutnost rozšiřovat těžbu do dalších oblastí) a jednou by tento zdroj stejně došel.

Nyní tedy stojíme před kardinální otázkou, zda budeme čekat, až k tomu dojde, a zdevastujeme přitom zcela krajinu v severních Čechách, zničíme půdu vhodnou pro zemědělství a vezmeme mnoha lidem domov kvůli dočasnému zachování pracovních míst, nebo jestli se problému postavíme již nyní čelem a budeme ho koncepčně řešit s výhledem do budoucna. Jednou totiž důlní těžba v Ústeckém kraji skončí tak jako tak a bude potřeba se s tím nějak vypořádat. Bylo by chybou čekat, až bude na opravdovou změnu pozdě, když na ní můžeme začít pracovat už teď. Přeji české vládě, aby to také pochopila a neumožnila další rozšiřování těžby.