Americké léto II.

Tak tento blog bude o našem cestování po severovýchodě USA. Naplánovat takové cestování dá pěknou práci. Musíte půjčit auto, zajistit ubytování, obstarat si jídlo, naplánovat cestu, někdo musí zajistit stan. Protože jsme chtěli do Kanady, která nám jak na potvoru zrovna toto léto zavedla víza, museli jsme zjistit, v jakém městě se víza vydávají a kolik to stojí. A k tomu spoustu dalších drobností. Dál si představte, že nás bylo šest Čechů ze tří různých campů, vše jsme plánovali přes telefon a internet a každý chce přirozeně leckdy něco jiného, takže skloubit to všechno dohromady nás stálo spoustu času a úsilí. Avšak povedlo se to výborně.

Já a Martina jsme půjčili auto - minivan pro sedm lidí. Hned první den jsme vyrazili na horu Mount Washington ve White Mountains. Hora nám dala zabrat, vyrazili jsme na ni někdy v poledne a vrátili se až večer totálně vyřízení, a tak jsme přespali pod ní pěkně pod širákem. Když jsme se asi po třech hodinách vyškrábali na vrchol, uviděli jsme velké parkoviště plné aut, silnici na druhé straně hory, železnici s vláčkem a velkou nevzhlednou budovu s restaurací a muzeem. Vrcholový bod byl na kamenitém kopečku, kde stál zástup lidí, aby si udělal vrcholovou fotku. My jsme se po čekání ve frontě vyfotili s hřejivým pocitem, že jsme na vrchol vylezli sami pěkně po svých, a ne autem nebo vláčkem.

Další den jsme vyrazili do státu Maine naložit dva naše české spolucestovatele Davida a Honzu v jejich campu, který mi připomínal české tábory, což se o mém campu říct nedalo. Ještě ten samý den jsme přijeli do Baxter State Parku v Maine, kde jsme spali v chatce se třemi stěnami nazývané líntú. K dispozici jsme měli ohniště s roštem a kadibudku. Žádný vodovod (vodu jsme nabírali v řece), žádná elektřina. Druhý den jsme vylezli na jednu menší horu a pak se vykoupali v jezeře. Večer jsme si udělali na ohni špagety a trošku popili.

Den na to jsme šli nejdřív na tak zvané Malé Niagáry a pak jsme jeli na poloostrov Acadia do města Bar Harbor. Večer jsme přijeli do campu s tím, že tam přespíme, jenže začalo pršet a my neměli stan, ten totiž měli další dva Čechové, kteří se k nám připojili později. A tak jsme zase z campu odjeli a vydali se opět do města Waterville poblíž campu Davida a Honzy. Tam jsme usilovně vymýšleli, kde přespat za vytrvalého deště, a na nic jsme nepřišli, takže jsme nakonec přespali na parkovišti u obchoďáku v našem minivanu.

Další den jsme jeli do Portlandu pro poslední dva členy naší šestičlenné výpravy - Simonu a Blážu, kteří také pracovali v dětském campu. Pak jsme se vydali do Buffala. Cestou jsme se dozvěděli, že v obou dětských campech řádila prasečí chřipka, která se nám v Birchmontu naštěstí vyhnula. A také že v campu Bláži a Simony na sebe zaměstnanci žalovali, zatímco v našem campu jsme drželi všichni při sobě. Takže jsme s Martinou byli asi v nejlepším campu, v jakém jsme mohli.

Ubytování v Buffalu jsme si našli na stránkách www.couchsurfing.org, kde si lidé navzájem poskytují bezplatné ubytování. Měli jsme štěstí, protože naše hostitelka Courtney byla prostě úžasná. Na tom jsme se shodli všichni bez výjimky. U ní jsme se cítili bez přehánění jako doma.

Další den ráno jsme šli na kanadskou ambasádu pro víza. Zbytečně. Paní úřednice nám je nedala, protože jsme prý měli nevyhovující datum na našich pracovních vízech do Ameriky. S vidinou cesty po Kanadě jsme se tedy museli rozloučit a změnit plány na cestování jen po USA. Odpoledne jsme si já, Honza a David prohlédli dva válečné křižníky (USS The Sullivans a USS Little Rock) a ponorku USS Croaker u přístaviště v Buffalu a stálo to za to. Večer nás pak Courtney vzala na lezeckou stěnu, kde pracuje jako dobrovolnice. Akorát David se místo toho zašel podívat na výstavu Bodies (vypreparované mrtvoly), která byla i v Praze. Na stěně jsme si dali pěkně do těla, jenže večer ještě nekončil. Uprostřed noci nás Courtney zavedla na malou noční túru, jejímž cílem byl vodopád, uprostřed kterého plápolal ohýnek navzdory vodě. Celý ten výjev měl neobyčejné kouzlo.

Příští den jsme jeli na hlavní turistické lákadlo v oblasti - Niagarské vodopády. Dám teď jednu radu všem, kteří tam někdy pojedou: Vyhněte se velkým obloukem budově zvané Welcome Center. My jsme tam šli a u pultu s velkým nápisem INFORMATION jsme si nechali hloupě vnutit turistický okruh za 50 dolarů, přičemž polovina z toho byla za průvodce, bez kterého bychom se klidně obešli. Druhou polovinu bychom normálně dali za dvě hlavní atrakce - jízdu lodí a procházku po terase hned u vodopádů. Obě atrakce stály za to a nahoře se můžete na vodopády podívat sami, bez průvodce. Niagáry mají dvě části - American Falls (ty jsou menší) a Horseshoe Falls (ty větší, ve tvaru podkovy). Nevynechali jsme ani nasvícené noční Niagáry.

Z Buffala jsme pak pokračovali v naší cestě na východ státu New York do národního parku Adirondack. Cestou jsme narazili na ukázkovou americkou hospodu, kde jsme si dali pivo (až na řidičku), a jeli jsme dál. Večer jsme přijeli do Lake Placid, dějiště dvou Zimních olympijských her, a pak jsme na noc zajeli do campu kousek od Lake Placid. Tam jsme poprvé a naposled použili stan, který přivezli Bláža se Simonou. Večer totiž začalo pršet a pršelo celou noc. Řeknete si žádný problém, když máte stan. Jenže nám do něj jaksi zatékalo, a já měl nohy v nejnižším místě, to znamená v místě, kde se vytvořilo malé jezírko, takže můj spacák a moje nohy byly skrz na skrz mokré. Přes den pak lilo jako z konve, pak se počasí trochu umoudřilo a mi se mohli podívat po Lake Placid. Večer jsme se usadili v líntú, které bylo přímo u jednoho jezera kousek od města a bylo u něj i ohniště. Celkem jsme v něm strávili tři docela příjemné noci (až na zimu). Jednoho dne jsme šli na horu Mt. Esther. Cesta na vrchol nám trvala tři hodiny po velmi rozblácené cestě, a ten vrchol byl uprostřed lesa, takže odměna za zdolání hory v podobě pěkného výhledu z vrcholu byla jen naším zbožným přáním. Vše jsme si vynahradili o den později na hoře White Face, odkud byl výhled parádní, ale na ni jsme vyjeli autem.

Naše další cesta vedla do městečka Richmond ve státě Vermont, kde nám Bláža domluvil nocleh u jeho kamaráda z campu Natea. Nate pracoval v campu jako kuchař několik let. Poslední večer v campu, když už tam ani nebyly děti, ho jeho kolegině práskla šéfovi, že kouří marihuanu, a šéf ho pak vyhodil.

Ve Vermontu jsme strávili dvě noci, stihli jsme akorát jednu menší túru, a pak jsme jeli do města čarodějnic - Salemu ve státě Massachusetts. Tam jsme přespali pod širákem v místním parku, nakoupili pár dárků domů a pokračovali dál do Bostonu, kde jsme se rozloučili se Simonou a Blážou, kteří letěli na Floridu. My čtyři jsme pak jeli vrátit auto a jeli jsme autobusem do Washingtonu D.C. David s Honzou tam měli zajištěné ubytování v penzionu, já a Martina jsme spoléhali, že najdeme ubytování stejným způsobem jako v Buffalu, ale to se nám nepovedlo, takže jsme neměli kde bydlet. Naštěstí jsme se dohodli s provozovatelem penzionu, že tam můžeme zůstat s Davidem a Honzou, když si to odpracujeme. Takže jsme jeden večer umyli zábradlí u schodů a druhý večer jsme skládali křišťálový lustr.

Washington je docela hezké, udržované město plné muzeí. My jsme byli v Muzeu letectví a kosmonautiky, kde je toho k vidění opravdu hodně, klidně by se tam dal strávit celý den. Dále jsme byli v muzeu indiánů, které je taky zajímavé. Byli jsme u Kapitolu, Bílý dům byl bohužel pro veřejnost uzavřený stejně jako Pentagon.

Z Washingtonu jsme jeli do naší poslední zastávky, do New Yorku. Tam jsme já a Martina strávili devět dní, Honza s Davidem odletěli o dva dny dříve. Bydleli jsme v hostelu v Harlemu na severním Manhattanu. Někdo si možná představuje Harlem jako nebezpečnou čtvrť, kde se nedá vyjít na ulici. To ale rozhodně není pravda. Cítili jsme se tam úplně bezpečně. Do New Yorku přijel za Honzou také jeho táta, takže jsme se zase rozrostli na pět lidí. Byli jsme na většině nejznámějších míst na Manhattanu, tedy např. v Muzeu přírodní historie, na Empire State Building, v Madison Square Garden, u sochy Svobody (nahoře jsme nebyli, k tomu je nutné se dlouho předem zaregistrovat na internetu), na Wall Street (burza je pro veřejnost uzavřená od 11. září), v budově OSN atd. Hamburgerů jsme se přejedli a tak jsme chodili na jídlo do Chinatownu. Mimo Manhattan jsme byli v zoo v Bronxu a v botanické zahradě v Brooklynu. Manhattan je jeden velký blázinec, ať jste kde jste, všude je rušno. Tomu se dá uniknout jen v Central Parku, který je takovou oázou klidu. Já bych na Manhattanu trvale žít nechtěl. To Brooklyn je daleko klidnější, v porovnání s Manhattanem úplný ráj, pro normální život myslím vhodnější. Z Brooklynu jsme šli po Brooklynském mostu, což byl také hezký zážitek. A jeden z posledních, návštěvou New Yorku naše cestování skončilo, odtud jsme letěli domů do Čech.

Celé to léto v Americe bylo úžasné. Upřímně řečeno se mi ani moc nechtělo zpátky do Čech. Za ten měsíc cestování jsme nasbírali spoustu zážitků, poznali jsme spoustu zajímavých lidí a viděli hodně nových a pěkných míst, na to všechno asi nikdy nezapomenu. Takové cestování jsem zažil poprvé (doufám že ne naposled) a hodně mi to pomohlo poznat lépe sebe sama a získat nadhled (teď opravdu nepřeháním, tak to prostě je). Proto doufám, že tohle byla jen první z mnoha cest v mém životě.